Kanál? Kanál!

1 komentář

Na sobotu 28. nebyla sice plánována akce, pár „natěšenců“ se ale přesto našlo. Byli to Mandelové – Tomáš a Martin (ZO 1-11 Barraniden), Libor a moje maličkost. Jako tradičně jsem zaspal a dorazil jsem až po desáté. Vrátná mne s úsměvem pustila do areálu, tak jsem se zatím prošel, odbahnil podlážky a kapku uklidil v přístřešku, připravil oheň a čekal. Před jednou se vynořila parta kopáčů. Kopalo se v prodloužení střevíce, kde se došlo k zajímavým nálezům, ale o tom nechť napíše někdo povolanější. Po obědě jsme se rozdělili dokonce na tři úderky. První byla tvořena Tomášem, který šel připravit půdu pro další prolongaci. Druhá, kterou tvořil Martin – ten se vydal promazat vše, co se má hýbat (to jest panty a zámky) a následně se sloučil s první úderkou. A konečně třetí úderka, tvořená Liborem, kterému jsem sekundoval já.

Nyní se tedy dostáváme k tématu článku. Ovšem musíme to vzít trochu ze široka, kvůli pochopení celého tématu. Při čerpacím pokusu v Petzoldových jeskyních byl Liborem učiněn objev, že na jednom místě, během mžiku, záhadně mizí kubíky špinavé vody. Běžel se tedy přes silnici podívat a zjistil, že hladina Berounky je klidná a průzračná. Proto jsme se tedy vydali po stopách vody (nebo po kapkách). Zalezli jsem do „pangejtu“ u silnice a hrabali. Jelikož jsem dlouho nic nedělal, chytil mne obrovský zápal pro práci. V jednu chvíli se ?Libor vyklonil z „pangejtu“ a povídá: „No ona je zima lepší, alespoň nechodí tolik lidí a hlavně nejezdí cyklisti.“ Po tomto výroku jsem se vyklonil já a myslel jsem, že mne šálí zrak – ze zatáčky se totiž vynořil peloton nejméně deseti cyklistů. Po krátké chvíli (když jsme se přestáli smát) jsme vykopali potrubí, které bylo v tak bezvadném stavu, že jeho odbočka směrem dolu k „jeskyni“ byla při Liborově ohledání ulomena. Oba jsme zpozorněli a naše tempo nabralo ještě větší obrátky. Při jednom výhozu jsem si všiml projíždějícího vozu karlštejnských policistů, kterýžto jsem ohlásil Liborovi (ten mne v pracovním zápalu stejně nevnímal). Najednou se začal rýsovat krásně pravoúhlý jeskynní portál o rozměrech cca 0,8 x 0,8 m. Už to potvrzovalo naše tušení, že jde spíše o nějakou vsakovačku. Proto jsme tedy záhadu mizející vody objasnili a vydali se za klukama do lomu. Chvilku jsme však ještě taktizovali v přístřešku a v tom nás přepadla hlídka policie. Měli nás za zloděje, a tak jsme jim museli vysvětlit, kdo vlastně jsem a co že tam děláme. Zvídaví příslušníci se ptali na celý komplex a zda-li to taky otevřeme pro veřejnost jako Koněprusy a tak dále… Posléze jsme jim slíbili zakrytí vykopané díry (což jsme stejně měli v plánu udělat) a Libor šel podpořit kluky do jeskyně. Já jsem opět na povrchu osaměl. Zatím jsem však našel prkna na zakrytí výkopu a přemýšlel. Dospěl jsem k závěru, že by tam klidně mohla být jeskyně, protože třeba v Děčínském Sněžníku je voda ze štoly svedena do jeskyně a navíc dle Liborova svědectví, ta kalná voda z čerpání nikde nevyplavala… Navíc je tam několik dalších jeskyní, které jsou na hladině, jako ementál, podtraťovka, atd… Ostatně Libor na to má poměrně jasný názor: „Stejně bych ten pangejt ale nepodceňoval, nikdo neví, kam ta jímka může být zaústěná…. Když je naproti přes řeku jeskyně Podtraťová, proč by zde nemohla být jeskyně Podsilniční. 😀 “

Tímto končím tuto reportáž a těším se na další pangejtování 😉

Petzoldovy jeskyně v Českém krasu trochu jinak

Zdeněk Mengler, Pavel Amler, Karel Žák  a Martin Majer

Hned v úvodu bych rád věnoval vzpomínku na jednoho z badatelů a příznivce speleologie nejen v Českém krasu – Vladimíra Wabiho Stárku. Jistě si mnozí pamatují na jeho fotografie, články či zprávičky a nebo dokonce na osobní setkání s ním. V jeho článcích, nejen vážných, ale i humorných, se našlo vždy něco, co zaujalo či inspirovalo.

I nám se podařilo své jeskyňářské začátky prožít v jeho přítomnosti. A právě to Wabiho lehce spojuje s novými objevy v jeskyních Petzoldova lomu. Právě s ním jsme totiž už jako „náctiletí“ prolézali nejen jeskyně kolem Srbska, Petzoldův lom nevyjímaje, ale celý kras. Tehdy jsme však v Petzoldově lomu ještě nic nového neobjevili. Wabi se ovšem o Petzoldův lom zajímal již dříve, v deníku si zaznamenal návštěvu tzv. Blátivé jeskyně pod dnem lomu. Ta má dnes zasypaný vstup, takže kromě Jiřího Kukly a Wabiho jí asi viděl jen málokdo.

Jak roky plynuly, občas se v okolních hospůdkách něco utrousilo o nadějnosti lokality a s přibývající konzumací alkoholických nápojů sílilo i objevitelské nadšení. To ale vždy rychle vyprchalo, neb podnikatelské záměry dnešní doby či manželky (popřípadě obojí) měly na objevování jeskyní svůj názor. Trochu zkoušeli některé dutiny v lomu počátkem 90. let poškádlit členové speleologické skupiny Barrandien, postoupili ale jen o malé kousky. Nejdál v jeskyni Petzoldka, necelých 20 m.

To je asi tak vše z historie, kdy lid jeskyňářský řekl – tam by stálo za to kopnout, ale dál se nedělo nic. Proto jsme spolu s Karlem Žákem ke konzultačním návštěvám lokalit v Petzoldově lomu přihodili do batohu i lopatku. Zanedlouho se k nám připojili i další majitelé stále špinavých overalů. V závěru roku 2008, kdy lenošení a povánoční siesta braly zasvé a bylo téměř nutné protáhnou tělo, jsme se rozhodli to v Petzoldu zkusit. V jeskyni V suti se za mrazivého prosincového dne parní opar (známý výdech již od padesátých let minulého století) mísil s oparem lehce alkoholovým, prokládaný jadrnou jeskyňářskou mluvou. Jaký úžasný zážitek poskytuje podávání kamenů z ruky do ruky na téměř čtyřmetrovém žebříku, když ona ruka je postižena mocným třesem z předešlé téměř proflámované noci. Ale mělo to i své plus. Tímto způsobem se relativně rychle dostával nežádoucí materiál z jeskyně na povrch. Postupně jsme se zahlubovali, až jsme v hloubce šesti metrů dosáhli zdánlivého dna, respektive skalní desky, pod kterou se rýsoval temně zející otvor se slušným průvanem. To už se ale datoval 21. leden 2009 a po „eliminování“ desky (kde chybí rozum, nastupuje hrubá síla a dobře mířené rány desetikilovou palicí udělají své) se slova TAM BY TO ŠLO stala realitou a vstoupili jsme do nových prostor o délce 32 metrů. Následoval klasický rituál: fotodokumentace, mapování a podobné záležitosti. Bohužel průvan, za kterým jsme od začátku šli, se nám ztrácel v další neprůlezné puklině. Předpokládali jsme, že pokud se nám podaří z jeskyně vytěžit dostatečné množství sedimentů, najdeme průlezné místo, kudy bychomse za průvanem a tudíž i možností dalších objevů dostali. Postupem času začalo sice přibývat hodně vytěženého materiálu před jeskyní, ale transport byl stále obtížnější a tak jsme se stále potýkali s nedostatkem těch špinavých nadšenců, co opouštějí rodiny a mizí v jeskyních. (????? v dnešní době snad silně nakažlivý jev ??????) Protože se ale v dnešní době nic neutají a v tomto případě zveřejnění nebylo ku škodě celé věci, přidali se i mnozí jeskyňáři jiných skupin například akční Mojmír a precizní „ mapér“ Luděk včetně dalšího pracovního týmu.

Při další kýblohře (slogan použit od člena ZO 1-04) 4. dubna 2009 projela ruka badatele do dalšího volného prostoru a po lehkém zahloubení prolezl i overal včetně jeho obsahu.Během odborné rozpravy v restauraci U kapličky jsme se rozhodli pro otevření níže položené jeskyňky Skulina, jejíž stav plně odpovídal jejímu názvu. Pokud by se obě jeskyně propojily, vyřešil by se problém transportu materiálu z jeskyně V suti a snad i průstup do „dýchajíci“ pukliny. Během několika drobných akcí se vyjma nálezu drobné síňky s šedesáticentimetrovým rozbitým krápníkem, jež nadšený speleolog doma téměř mezi polévkou a svíčkovou se šesti  kusů lepí dohromady (ať si rodinka taky užije, že…), nic zásadního nepřihodilo.

Zdánlivě obtížný transport materiálu ve Skulině byl zjednodušen skvělou válečkovou drahou, po které se prohánějí seříznuté 25litrové plastové barely. S touto „technikou“ a s počtem akcí se deponie před jeskyní neúměrně zvětšila a kladný přístup majitele pozemku způsobil, že do běžného jeskyňářského vybavení přibyl i buldozer. Jen pro zajímavost, na jedné se ze společných akcí členů ZO 1-04 a 1-06 bylo z jeskyně vytěženo 370 barelů, tj. cca 7,4 kubíku materiálu.
Další rok 2010 se do jara obešel bez objevů. Ke zlomu došlo 21. dubna, kdy ve Skulině při hledání možného propojení s jeskyní V suti došlo k objevu cca 30 m nových prostor, většinou poměrně těsných kanálů. Jeden z účastníků dřívějších akci Pavel prohlásil, že si raději počká, až budou fotky a mapa na netu, než se do toho cpát, ale nedalo mu to. Dalších 30 m prostor s malým jezerem pustila díra 9. května.

Následovalo mapování a rozšíření úzkých míst i pro Pavlovu „ atletickou“  postavu (od této chvíle se Pavel stal kalibrem jeskyně a ustálilo se rčení „Vykopejte to na Pavla“).Tato větev jeskyně ale stále zůstala jako vedlejší produkt našeho snažení o propojení obou jeskyní (ale komu by to vadilo). Mojmír sice zůstal u záměru i směru v tzv. Pískové chodbě (úžasný postup 6 m za akci), ale to, že ho po jeho úctyhodném výkonu dělilo pouhých 20 cm od objevu, které za něho prokopal někdo jiný, zatímco se on šel kochat novými objevy, je asi k vzteku či na láhev něčeho ostřejšího. Jakou variantu tenkrát zvolil, si ostatní – členové týmu nepamatují. Volné prostory v Pískové chodbě byly sice pouze v řádu metrů, ale jako motivace pro další bádání to bylo ideální. Právě v prostorách za Pískovou chodbou se snad kvůli snadnému těžení písku, ale hlavně díky přesnému mapování Luďka začalo s hloubením dvou sond, které měly propojit Skulinu s jeskyní V suti. No a protože si Radek zrovna pořídil nové bourací kladivo, tak proč jej nepoužít zrovna v jeskyni. Ono je vůbec zajímavé, že spousta užitečných jeskyňářských věcí, jako například bourací kladivo či čerstvě umyté a vyluxované rodinné auto se dají využít také například v práci či doma. Sice se to pak setkává s nelibostí, ale kdo by se zabýval prkotinami. 4. prosince 2010 jsme si v podobě předvánočního dárku nadělili propojení obou jeskyní právě jednou z pískových studen, čímž vznikl vlastně systém Petzoldových jeskyní. Také se vytvořil pěkný komínový efekt a bylo nutno vytvořit prozatímní uzávěry nebo protiprůvanové bariéry. Návrh obětovat jednoho jeskyňáře jako ucpávku byl z nepochopitelných důvodů tímto jeskyňářem zamítnut, takže opět přišel na řadu „nepotřebný“ materiál. Po velmi náročné konzultační návštěvě „U Kapličky“, kdy už jsme teoreticky objevili druhé Koněpruské jeskyně, jsme se dohodli podrobněji prozkoumat spodní část nových prostor s jezerem – nevýznamnou odbočku s nepatrným průvanem. Za jednu akci a cca 3 m průkopu se 24. února 2011 prolezlo do rozsáhlých objevů.

Bez dalšího kopání se podařilo prozkoumat téměř sto metrů členitých chodeb s četnými jezírky. Konečně prostory vhodné i pro Pavla a to i s lopatkou nad hlavou. No, a protože konstelace byla nakloněna a rodinným příslušníkům situace náležitě vysvětlena (když se daří, tak se daří) a důležité záležitosti se odložily až budou opravdu důležité, o dva dny později bylo objeveno dalších cca 20 m chodeb s pěknou výzdobou. Zajímavostí a skoro pravidlem se stalo to, že každá třetí akce byla objevitelská, a když se tak nestalo, byli jsme nesví.

Ve stejném duchu se pokračovalo i 20. března objevem 80 m chodeb s první velkou prostorou – Manganovým dómem. Název je opravdu příznačný, neb naše overaly zaměnily klasickou hliněnou barvu za odstín černé.

Tím jsme dosáhli zatím naměřené délky cca 400 m chodeb. V současné době jsou v Petzoldových jeskyních stále nadějná místa na postup do snad volného pokračování a snad se už konečně také dostaneme k původnímu plánu postoupit dopředu také v jeskyni V suti, když už jsme si s tím dali tolik práce. Paradoxně se však materiál nebude transportovat skrz jeskyni Skulina, ale díky lanovce, vytvořené Mojmírem, opět původním objevitelským vchodem na povrch. Tudíž veškeré práce a objevy v jeskyni Skulina byly úplně zbytečné…až na těch 400 objevených metrů.

V závěru bych se chtěl pozastavit nad vzájemnou spoluprací aktivních jeskyňářů z různých skupin na jedné lokalitě. Je to asi vzácný úkaz, ale díky tomu, že aktivních jeskyňářů v Českém krasu neustále ubývá a je toho ještě potřeba tolik udělat, funguje spolupráce bez problémů a dá se předpokládat, že je to cesta správným (a možná jediným) směrem.

Taky všem ostatním, kteří rádi přišli pomoci a snad přijdou příště znovu.Tímto děkuji všem, kdo se aktivně podílejí na práci na čím dál tím větším jeskynním systému. Hlavně P. Amlerovi, J. Bohatému, R. Jelenovi za všechny akce všedních i svátečních dní, L. Vlkovi a M. Záviškovi za skvělé mapérské práce a druhý pracovní tým.
Malinům za úžasné transportní družstvo.
K. Žákovi za odborně konzultační akce a dokumentaci a M. Majerovi za fotodokumentaci.

Zdeněk Mengler